Už nějakou dobu uvažuju, že začnu blogovat o tématech, o kterých se mezi křesťanama málo mluví. Nebude to o mý hudbě, nic ohledně toho, od toho jsou jiný stránky. Jsou věci, o kterejch není dobrý mlčet, a já o nich mlčet nebudu.
Začneme zostra. O prázdninách jsem přemýšlel, o čem by bylo fajn na mládeži mluvit, a tohle téma mi přišlo v dnešní době naprosto klíčové. Kolik lidí (i těch, co znají Boha) se dneska nenávidí? Kolik lidí na mládežích se sebou není spokojených? Kolik z nich by na sobě něco změnilo? Nebo nejlíp skoro všechno? Kolik z nich si nepřijde dost hezkých nebo schopných? Hodně. A proto bych chtěl napsat něco o tom, co mi jednou večer řekl Bůh.
Seděl jsem na posteli, četl si Bibli a modlil se, a pak jsem začal cítit fakt silnou Boží přítomnost a věděl jsem, že se něco děje. Na tohle téma jsem měl na mládeži kázat za 14 dní a Bůh mi začal v tu chvíli dávat myšlenky. Bylo to tak rychlé, že za 5 minut jsem popsal A4 a půl poznámek, které byly fakt od Něj. Nevím, jak dlouho bych sám tohle dával dohromady, ale asi dlouho. Takhle jsem to neměl a nemám s každým kázáním (kéž by:D), ale jsem si skoro jistý, že to Bůh v tu chvíli takhle udělal, protože věděl, jak je tohle téma důležité.
Myslím si, že jedna z nejhorších věcí v dnešní době je, že se degraduje hodnota člověka jako takového. Pravou hodnotu má dneska ten, kdo je slavný nebo úspěšný, ostatní stojí na pokraji. Nedávno se na mě obrátilo nezávisle na sobě pár lidí, kteří mi řekli, že se cítí být úplně sami. Že sice mají na facebooku 600 přátel, ale že když se jim nedaří a fakt potřebují někoho, kdo by je podepřel, jsou sami. Dneska je především na mládež kladený obrovský tlak, protože máme pocit, že musíme být úspěšní, cool a taky moc nevybočovat z řady. Svět má naprosto překroucenou představu o lásce a o ceně lidského života a o tom, co je nebo není cenné, a pravda je, že to někdy proniká i do nás, k nám do mládeže a ovlivňuje to naše myšlení.
Hned na začátku chci říct základní myšlenku a základní princip pro tohle téma, a to je úplný protiklad mezi lidskými a Božími měřítky. Bůh vidí věci naprosto jinak než lidé, vidí i cenu věcí úplně jinde, a my si přitom někdy myslíme, že se k tomu, jak nás vidí svět, jenom tiše přidává.
Pravda je, že jsme ale často otroky toho, co nám svět nalže o nás samých. Jasně, že každý z nás ví, že světská měřítka a světské ideály jsou úplně pokroucené, ale stejně je často necháme pronikat dovnitř sebe! Často se prostě necháme vláčet lžemi Satana o tom, že nejsme dost schopní, důležití nebo hezcí. Moc rád tuhle lež používá! Ďábel se vždycky snaží znehodnotit to, co Bůh stvořil. Vždycky! A my mu k tomu někdy nevědomky dáme tichý souhlas a povolení.
Když ke mě Bůh tehdy večer mluvil, stalo se ještě něco hlubšího. Přímo konkrétně mi ukázal na 4 kroky k tomu, jak si začít vážit sám sebe, a o tyhle 4 kroky bych se teď s váma chtěl podělit. Věřím tomu, že pokud se tohle cestou vydáš, vydáš se správně.
Krok 1 - Vděčnost
Věřím tomu, že tady to všechno začíná. Strašně často radši přemýšlíme nad tím, co všechno nemáme a mohli bychom mít, než abychom byli vděční za to, co máme. Vděčnost nejenom že je jedním z klíčů k opravdovému štěstí, ale zároveň je i cestou k přijetí sebe sama. Pokud nejsi Bohu vděčný/á za to, co všechno ti dal, budeš mít problém přijmout (od Něj) i sám/samu sebe. Často se stačí jen rozhlédnout a uvědomit si, co všechno ti Bůh už dal. Stačí se jen podívat. Rodina? Zdraví? Přátelé? Nebo to největší, že Ho můžem znát? X dalších věcí? Každý si najde to svoje.
Vděčnost je postoj srdce, ke kterému se musíme rozhodnout. Možná se nám zdá, že jsme toho fakt moc nedostali, že bychom mohli být hezčí, schopnější nebo úspěšnější, ale to ještě není důvod pro to, abychom Boha z celého srdce nechválili za to, co nám dal! Věřte mi, tohle vás posune daleko dopředu. Pokud chcem umět přijmout věci kolem sebe a v důsledku i sebe sama, je čas nejdřív přestat věci, co máme, brát jako samozřejmost.
Krok 2 - Odmítnutí světských pohledů na člověka, a na sebe konkrétně
Psal jsem už, že svět (ostatní, média atd.) má naprosto pokroucenou představu o hodnotě člověka. Nedávno, když jsem seděl u TV a koukal na reklamy, mi došla jedna věc. Média (TV, Internet, časopisy) se nám snaží podsouvat představu, že jsme nedostateční. Že potřebujeme něco ze světa, nějaký doplněk nebo nějakou věc, abychom vůbec za něco stáli. Třeba jen v reklamě na šampón můžem slyšet: "Kup si tenhle šampón proti lupům a mastným vlasům" a zdá se nám to banální. Skrytý význam tohohle "sloganu" je ale jiný. Ta reklama se ti snaží vnutit to, že TY máš mastný vlasy s lupama, i když to tak vůbec být nemusí. Najednou máš pocit, že si potřebuješ koupit ty šaty, co tě udělají hubenější, že musíš mít tamten mobil, aby jsi za něco stál/a, že musíš dělat to, co ostatní, aby si tě někdo všiml. Oni to v reklamě "musí" přehnat, aby se ten šampón prodával, ale pokud tohle necháme proniknout do sebe, bude to měnit i náš postoj k nám samým.
Všude jsou vidět "ideály" lidí, ti, kteří by měli být hodni následování, ale je to opravdu tak? Jakej je dneska ideál muže? Barney z How I met your mother? Chlap, co střídá za měsíc 30 žen? A jaký je ideál ženy? Hubená modelka, která si hlídá štíhlou linii?
Měl jsem kamarádku, která při studiu dělala ještě modeling, a hodně úspěšně. Jezdila do Milána, Paříže a Londýna na přehlídky a dost kluků o ni mělo zájem. Byla "ideál". A jednou jsem s ní seděl někde na kafi a ona mi řekla, že se nenávidí. Že jakákoliv holka je hezčí než ona sama. Že se na sebe nemůže ani koukat. A tehdy jsem si něco uvědomil. Nezáleží na tom, jak skutečně vypadáš, i kdyby jsi na sobě změnil/a to, co se ti teď zdá nanic, stejně by jsi nebyl spokojený/á. Klíč k přijetí sebe sama je totiž v tvým srdci a ne v tom, jak skutečně vypadáš, nebo co umíš.
Je obrovsky důležité, abychom tyhle věci uměli vnímat a abychom jim nedovolili do nás proniknout. Tyhle věci lidi uzavírají do klece - jsou pak otroky toho, jak vypadají, otroky světských, pokřivených ideálů a ničí je to. Nenechme si nalhat, že potřebujeme něco ze světa, abychom za něco stáli!!! Je moc potřeba, aby každý z nás odmítl to, jak ho vidí svět a přijal ten pohled, kterým ho vidí Bůh, to znamená jako někoho neskutečně cenného a nádherného. O tom víc až dál.
Krok 3 - Povzbuzuj a nech se povzbuzovat
Tohle potřebujeme všichni. I když jsme Bohu vděční a odmítneme se na sebe dívat pohledem, kterým nás vidí tenhle svět, potřebujeme stejně slyšet chválu a povzbuzení. Každej z nás. A je jedna věc, která je na tomhle super. Máme jeden druhýho! Někdy mám pocit, že se jako křesťani mezi sebou neumíme moc povzbuzovat. Prostě jen tak za někým přijít a pochválit ho za něco. Nebo mu jen říct, že ho mám rád. Moc to neděláme a přitom je to tak moc důležitý.
Je super, když může holka na mládeži přijít za holkou a říct jí: "Jsi krásná.", nebo: "Dneska ti to fakt sekne.". Tohle dokáže rozbourat někdy tvrdou zeď lidského srdce a udělat divy. Jen je tady jeden háček. Tu chválu, nebo povzbuzení k sobě musíme pustit.
Když jsem se děcek na své mládeži ptal, co je pro ně těžší, jestli někoho pochválit, anebo chválu přijmout, většina lidí řekla, že těžší je chválu přijmout. Vždycky ji můžu srdcem odmítnout, ale pak se mnou nic neudělá. Věřím tomu, že umět přijmout chválu je naprosto stejně důležitý, jako ji umět někomu předat.
Krok 4 - Přijmi identitu dcery/syna Krále
Tohle je poslední, nejdůležitější, a zároveň nejtěžší krok, kterej zároveň určitým způsobem spojuje všechny tři předchozí body. Vidím kolem sebe, že často ani pořádně nevíme, nebo si nejsme vědomi toho, co v Bohu vůbec máme. Nedochází nám, kým jsme. Všude nám říkají, že jsme Boží děti, ale co to vlastně znamená? Tohle je téma normálně na další blogový příspěvek, ale stejně ho chci teď aspoň trošku rozvést.
Potřebujeme si uvědomit, že nejsme "chudáčci". Že nejsme ti, kdo by potřebovali nějaký "vylepšovák". Odmítnout světský pohled na sebe samo o sobě nestačí, potřebujem zároveň přijmout identitu dcery/syna Krále. V Bibli se o nás píše spousta úžasných věcí. Třeba v 1. Petrově 2:9: "Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu." Nebo v Matouši 6:26: " Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?"
Bůh na nás nenahlíží ani trošku podle toho, jak si připadáme krásní nebo schopní. Pro něj jsme krásní. Pro Něj jsme schopní. Nikdo pro Něj není výjimka. Je pro nás klíčově důležité, abychom si uvědomili, kdo jsme a ke komu patříme, protože jsme děti Krále! A ne jen tak ledajakého, ale Krále Králů! A teď nechci, aby jsi to přijal/a jen pro ostatní nebo pro lidi jako celek, ale pro sebe konkrétně, protože Bůh takhle vidí tebe! Tohle je tvoje identita. Jsi stvořený/á přesně tak, jak Bůh zamýšlel, naprosto záměrně. Jak jsem říkal na začátku, Ďábel se snaží vždycky znehodnotit to, co Bůh vytvořil. Nenechme si brát tu úžasnou radost z toho, že jsme Jeho děti!
Ďábel nám chce sebrat to dobré, chce, aby to, z čeho můžeme mít radost, bylo přehlušeno falešnou vidinou něčeho, co ve skutečnosti nepotřebujeme. Každý z nás je pro Boha krásný a drahocenný, vždyť za nás (a za tebe konkrétně) zaplatil tu nejvyšší cenu. Jen je potřeba to ve svém srdci přijmout. Bůh říká, že tvoje cena nespočívá v tom, jak skutečně vypadáš nebo co umíš, ale v tom, že tě stvořil a jsi Jeho dítě. A to je hodně!!! Jednou s Ním budeme soudit národy.
Věřím, že tyhle 4 kroky jsou cestou k tomu, jak přijmout sám sebe a být za sebe vděčný Bohu. Vztah k sobě samému je docela podobný vztahům, který máme k ostatním. Taky trvá a bere to určitý čas, než Bůh vztah k tobě nám samým uzdraví, ale jde to. Jako u většiny věcí s Bohem, je potřeba vždycky začít rozhodnutím. Rozhodnutím, že chci být před Bohem vděčný za to, co mi dal. Že si chci uvědomovat, že světský pohled na mě je založen na lži. Rozhodnutím, že budu chtít povzbuzovat bráchy a ségry kolem sebe a že zároveň tuhle chválu budu chtít přijmout. A nakonec rozhodnutím, že přijímám identitu dcery/syna Krále králů. Že si chci uvědomovat, jak moc v Něm mám.
Bůh si moc přeje, abychom se viděli takoví, jak nás vidí On!!! A pamatujme na to, že klíč k tomu je v našem vlastním srdci.
Pak mi Bůh ukázal několik věcí tak, jak je říkají lidé, a tak, jak je říká On:
Svět: Musíš si na sebe naplácat tohle a tamto a ještě shodit, abys byla krásná. (Holky)
Musíš zmužnět, abys byl chlap. (Kluci)
Bůh: Jsi pro mě krásný takový, jaký jsi!
Svět: Pravá láska se těžko hledá.
Bůh: Miluji tě nade všechno!
Svět: Odvaž se a bav se, žiješ jen jednou! (Ale budeš otrok touhy a vášně a začneš se nenávidět).
Bůh: Pojď ke mě, můžeš být svobodný.
Svět: Máš takovou cenu, jak jsi krásný a úspěšný.
Bůh: Máš pro mě obrovskou cenu, zaplatil jsem za tebe to nejdražší, co jsem měl!
Svět: Nic není zadarmo. Bez peněz nejsi nikdo.
Bůh: Přijď ty, kdo žízníš, i ty, kdo peníze nemáš, a já ti dám napít.
A jestli jste se dočetli až sem, můžete si pustit video o člověku, který má k tomuhle tématu co říct asi víc, než kdokoliv jiný. Komentář myslím není potřeba. Odkaz je tady.
Doufám, že tyhle věci, co mi Bůh ukázal, budou moct být cestou i pro Vás.
Michal